Dnes žiju šťastný a svobodný život bez omezování.
Mám dvě úžasné děti a moje tělo je v lepší kondici než kdy dříve. Vytvořila jsem vlastní výživovou koncepci, se kterou je možné zůstat po zbytek života štíhlí, aniž byste museli počítat kalorie. Věnuji se funkčnímu pohybu, vedu pravidelné lekce CoreYogy a díky vlastní práci s mentálním nastavením jsem se začala otužovat v rybníce, i když venku sněží.
Fascinuje mě lidské tělo a vždy mě bavilo přemýšlet více do hloubky a hledat souvislosti. Všechny získané zkušenosti jsem převedla do své praxe s celostním přístupem ke zdraví a vytvořila jedinečný projekt Ideal Therapy. Moje práce je mojí vášní, protože svým klientům předávám to, co sama žiju.
Ale vždycky to tak nebylo, a dnes jsem za to vlastně ráda, protože jsem se naučila, že špatné zkušenosti jsou ty, které vás nejvíce posunou vpřed.
Už jako dítě jsem milovala jídlo a měla dobrý apetit. Avšak na prvním stupni základní školy se ze mě stal tlouštík. Díky tomu jsem byla terčem posměchu a šikany svých spolužáků. Prošla jsem si jak psychickou (nadávky, výhružky, odmítnutí…), tak i fyzickou šikanou (fyzické útoky a bití). Nikdy nezapomenu na den, kdy se to ve mně zlomilo a já jsem se radikálním způsobem začala omezovat v jídle. Bylo to v létě 2003, kdy se mé 11leté já na tanečním táboře rozhodlo všechny porce svého jídla zmenšit na polovinu a veškeré sladkosti nejíst a darovat. Během 14 dnů jsem shodila asi 5 kg. Nikdo mě nepoznával a najednou jsem se začala stávat oblíbenou. A tak mé hubnutí živené lichotkami pokračovalo dál a dál, až jsem se v 9. třídě začala potýkat s mentální anorexií.
Konečně jsem se cítila krásná a žádaná.Štíhlá blondýnka, v prvním ročníku na gymnáziu… a s klukama se netrhly dveře. Konečně jsem nebyla ta šedá myš.
Pár měsíců na výsluní se ale brzy změnilo v reálné peklo. Projedla jsem se ke 47 kg, vypadaly mi vlasy, z premiantky třídy se stala průměrná žačka, která sotva zvládala nároky gymnázia. Ztratila jsem menstruaci, zájem o kluky, i o svět.
Začala jsem mít doslova existenční problémy.
Zlom nastal, když mi lékařka pohrozila, že mi předepíše pobyt v psychiatrické léčebně. Představila jsem si, jak mě tam budou vykrmovat a každý den vážit, kolik už jsem přibrala.
A tak jsem raději sama slíbila, že začnu jíst. Svého slova jsem dostála, ale výhra to nebyla. Během roku se má váha vyšplhala asi na 53 kg, ale i to byl úspěch, alespoň na oko. Já jsem s tím rozhodně v pohodě nebyla, a tak jsem hledala způsoby, jak docílit toho, aby byli všichni spokojení a já měla klid. Jedla jsem, něco málo jsem i přibrala, vypadalo to jako happy end… jenom s malým háčkem, začala jsem zvracet, užívat laxativa a nadměrně cvičit.
A tak bludný kruh pokračoval dál, nikdo nic netušil a okolí bylo v mezích spokojené. Jen já jsem byla uvnitř stále nešťastná a zmatená.
Na bulimii je zrádné to, že jde velmi dobře maskovat, člověk není vyhublý a přijímá naopak spíše velké porce jídla. Na záchod s vámi většinou nikdo nechodí, takže v klidu můžete zvracet. Horší je to pak uvnitř těla, tam totiž dochází k postupnému rozvratu vnitřního prostředí, které může skončit smrtí…
V průběhu let v boji s PPP jsem vyzkoušela všechno možné. Chodila jsem na psychiatrii, užívala antidepresiva, zkoušela alternativní terapie, moje rodina a kamarádi mě prosili, plakali, vyhrožovali…Racionálně jsem věděla, že dělám chybu, ale neuměla jsem z toho vystoupit, v hlavě to prostě nešlo…
Chtěla jsem si pomoct a hledala jsem způsoby jak. Proto jsem se přihlásila ke studiu nutriční terapie s vidinou toho, že konečně zjistím, co je to ta zdravá strava, která mě učiní krásnou a šťastnou. A přišlo velké zklamání, protože studium nebylo o zdravé stravě tak, jak jsem si to já představovala.
A jak jsem to překonala?
Upřímně vám povím, že to nelze říct jedním slovem, ani neexistuje jedna metoda nebo způsob, který vás z toho vytáhne…je to dlouhý proces, cesta, na které jsem musela pracovat sama na sobě a poznávat se. Během těch 12 let poruch příjmu potravy jsem ale přišla na to, co rozhodně nefunguje, podle mě nelze poruchy příjmu potravy léčit (pouze) jídlem, ač se na první pohled zdá, že jídlo je právě tím řešením. Poruchy příjmu potravy jsou mentálním onemocněním, projektují se skrze jídlo a důsledkem jsou fyzické projevy. To, co dotáhlo mé uzdravení do konce, byla právě práce v mojí hlavě, nikoliv na talíři.
Velmi mi pomohl můj současný manžel, který mi byl silnou psychickou oporou. Když jsme spolu začali a já mu prozradila, s čím se potýkám, nikdy mi neříkal rady typu „Najez se.“, nebo „Měla by si normálně jíst, jinak se z toho nedostaneš.“ Řekl mi pouze „Záleží mi na tobě a přál bych si, aby sis neubližovala.“, a pak už tam jen byl…, silný, vyrovnaný, sebevědomý.
A jak já s oblibou říkám, tou jeho vyrovnaností jsem se doslova nakazila. Postupem času jsem se vedle něj stávala silnou a vyrovnanou osobností a tím vyřešila a uzavřela jednu temnou etapu. Dnes se na tuto zkušenost dívám s obrovskou pokorou a vděčností. Díky ní dnes mohu zářit do svého okolí a inspirovat lidi k tomu, že změna je možná.
Když se vrátím zpět ke studiu nutriční terapie...
Po úspěšném ukončení studia jsem velmi brzy začala snít o tom, že to chci dělat jinak.
Byla jsem přesvědčena, že dietní systém je zastaralý a omezující diety nevedou k dlouhodobým výsledkům ani ke zdraví. Díky svojí nemoci jsem si uvědomila, že ke zdraví je potřeba přistupovat komplexně. Žádnou anorektičku nevyléčí pouze strava a obézního člověka nezachrání 10 000 kroků denně.
Proto jsem se začala zajímat o další přístupy a jejich vzájemnou kombinací optimalizovat lidské zdraví, štíhlost je pak milým bonusem.